| Rozhovor z Gymnastiky číslo 6/98 |
 
Ne každý může vyniknout ve sportu, ve kterém našel zálibu nebo má pro něj pohybové dispozice. Ještě méně je těch, kteří mají na to, aby byli nejlepší. Doslova na prstech jedné ruky vysloužilého pyrotechnika, je však možno spočítat sportovce, kteří dokázali završit svoji závodní kariéru ve více sportovních odvětvích. V čísle 3/98 jsme již psali o Daniele Bártové, která po úspěšné dráze sportovní gymnastky prokázala také v tyčkařském sektoru svoje mimořádné pohybové kvality, které ji vynesly až na post světové rekordmanky. Skvělým příkladem je také akrobatický lyžař Aleš Valenta. Výjimečnost K. Fialové, se kterou jsme pro náš časopis připravili tento rozhovor, však spočívá v ještě větší všestrannosti, jejímž základem byla rovněž gymnastika. Pozoruhodné až paradoxní v jejím případě je, že se nikdy neprojevovala jako výrazný talent. "Nijaká a snadno přehlédnutelná v davu čipernějších děvčátek a nikdy bych nevěřil, že to dotáhne tak vysoko", prohlásil o ní doslova trenér Zbyněk Večeřa, který ji trénoval v jejich začátcích v děčínském středisku.

Katko, když nyní slyšíš jak málo se věřilo ve Tvůj talent, co myslíš, že je Tvou největší předností.

Já si myslím, že přednosti nemám žádné. Vlastnost, která mi snad pomáhá v tom co se snažím dělat, je moje vytrvalost nebo houževnatost v činnostech, které mne opravdu baví. Sama se těžko nutím a proto je dobře, když mě vede tvrdá ruka. Do tělocvičny mě maminka dovedla proto, že jsem chtěla tancovat.

K tancování jsi se nakonec dostala, ale tak trochu oklikou přes sportovní gymnastiku, euroteam, mezitím trochu aerobiku až k akrobatickému rokenrolu. Nejdříve mi však řekni, kde a u koho jsi začínala.

Úplné gymnastické začátky jsem prožívala v České Lípě u trenérky Hanky Janďourkové. Později mne a Jitku Hippmannovou vybrala trenérka Zuzana Rejnartová do střediska v Děčíně, kde už to začalo být opravdu o gymnastice. To se psal rok 1986.

Tady jsi patrně narazila na onu tvrdou ruku, které se potřebuješ podřizovat, aby se Ti dařilo.

To právě vůbec ne. Byla jsem stále v druhém anebo třetím družstvu u trenérky Hany Staré a hlavní pozornost byla upřena na tehdejší reprezentantky jako byly I. Hýlová, A. Batoryová, L. Kubíčková, Janíková, Mixová. Do prázdnin roku 87 se nic moc nedělo a pak odešla trenérka Rejnartová do centrální přípravy v Nymburce a až do OH 88 v Soulu to byla samá improvizace. Tvrdá ruka začala fungovat až po OH 88. Z Kladna přišla Klára Slavíková a Zuzana Kolská, z Chomutova Klára Majznerová a Markéta Čechová a začali jsme jezdit na první závody.

Vzpomeneš si jak se Ti na nich dařilo?

Vzpomínám si na to, jak jsem v Českých Budějovicích narazila do koně na přeskok a rozbila si nos a dostala nulu. V Novém Boru jsem zase poprvé udělala na závodech veletoč. Přestože jsem neoplývala zvláštní silou, bradla mi nedělala větší potíže.

Pro čtenáře musím zopakovat, že díky mimořádnému citu pro kmih na bradlech a prostorové orientaci, jsi zvládla všechna salta (letové prvky), které se v té době na bradlech ve světové gymnastice dělali: Tkačev, Delčev, Ginger, Jáger, Marinič a to jak v provedení schylmo, roznožmo nebo i s obraty. Do sestavy se nám vešly celkem tři a spolu s progresivním koncem - z veletoče vpřed dvojné salto vpřed - to byla sestava z hlediska obsahu mimořádně náročná. Kde si myslíš, že se Ti podařilo ji předvést nejlépe?

Z hlediska známky, na MS 96 v Portoriku. Z hlediska výkonu (tedy až na chybu při doskoku) na MR před Sabae 95. Pokud si mám dnes vybavit pocit totálního vysílení, tak je to vždy při vzpomínce na tuhle sestavu. Ale bradla jsem měla v oblibě a nevadilo mi na nich trénovat celé hodiny. Kupodivu to dobře snášely i moje ruce.

Co považuješ za vyvrcholení své gymnastické kariéry a nejlepší výsledek?

Myslím, že to bylo až v jejím samém závěru. Po účasti na ME 94 jsem startovala na MS 95 v Sabae a kariéru zakončila na ME 96 v Birminghamu. Nejlépe jsem závodila na MS 96 na jednotlivých nářadích v Portoriku, kde jsem zůstala před branami semifinále, se známkou za bradla 9,237 b.

Pojďme dál. Své gymnastické dovednosti jsi , ale "prodala" mnohem později a do-konce za evropské zlato. Co Tě přivedlo do eurotýmu a kde se vzala tahle nová motivace znovu trénovat a závodit?

Při nástupu na FTVS v Praze jsem se začala stýkat se svými kamarády z gymnastiky. Lítala jsem předcvičovat aerobik a ještě trochu oprašovala cvičení na nářadí. Měli jsem jet na univerziádu na Sicílii. Peníze nejdříve byly, pak nebyly a pak zase byly, až mě to samotnou nebavilo. Chyběla pevná ruka, která by mě nutila dělat co je potřeba. Když potom dr. Vlasáková připravila skladbu pro smíšený euroteam a začala za mnou na tréninky jezdit Klára Slavíková z Kladna, nadšení pro cílevědomější trénování se začalo zase vracet. Vlastní titul mistrů Evropy v Dánském Odense byl pro nás všechny příjemným překvapením. Tady musím ocenit pohybový základ ze sportovně gymnastické minulosti. Ve finále bylo kam sáhnout a vrátila se i potřebná jistota. Jsem ráda, že jsem stihla být u toho, když gymnastický sport po dlouhé odmlce opět naplno zazářil na významné mezinárodní soutěži. Už vím, co je to za pocit s medailí na krku poslouchat naši hymnu. Ani člověk nepostřehne, že má v očích slzy, přestože s ním cloumá nezvladatelná radost. Víc je už asi jen vítězství na olympiádě.

Pocit olympijské vítězky jsi však také zažila a dá se říct, že jsi žena mnoha tváří. Řekni mi o tom něco.

O Olympiádě?

Ne, o pocitech, které je možno mít v trikotu sedminásobné olympijské vítězky, když se v něm proháníš po kladině.

To byla také neuvěřitelná náhoda. Do Prahy přijeli Japonci natočit historické snímky ze cvičení Věry Čáslavské a vybrali si mě jako dublerku. Při téhle příležitosti jsem postřehla, že v každé době je těžké být nejlepší a prosadit se. Když jsem pod filmařskými reflektory vyskočila na starou dřevěnou kladinu a měla udělat přemet vzad, který je v dnešních podmínkách banalitou, dostala jsem strach, že mi to uklouzne a že spadnu. Subjektivní pocit z nezvyklého a studeného povrchu hladiny byl hrozný. Přestože si nemyslím, že jsem paní Čáslavské podobná, filmaři odjeli s natočeným materiálem spokojeni.

Vraťme se však z olympijského nebe do současnosti a zpátky k Tvému tancování. Vím, že jsi se seznámila s akrobatickým rokenrolem u nás v Děčíně, kde se o prázdninách konalo velké soustředění všech reprezentačních párů. To jsme ještě ani jeden z nás netušili, že se po čase setkáme při rozhovoru o Tvém dalším, v pořadí už třetím účinkování v roli vrcholového sportovce. Jak to začalo a kde ses potkala se svým partnerem?

Původně jsem opravdu chtěla tancovat. Dá se říci, že by mě to i bavilo, ale jako sport? Příliš jednoduché a prázdné z hlediska pohybového obsahu. Zúročit akrobatické dovednosti z minula a zároveň tancovat to mi akrobatický rokenrol splňuje dokonale. I když jsem musela trochu korigovat své představy o tomhle sportu z doby, kdy jsem se na něj jenom dívala. Souhra s partnerem, která není na první pohled tolik patrná, zde hraje významnou úlohu. Zvyklá z gymnastiky jsem se snažila všechno dělat sama. To je při vyhazovačkách se odrazit, roztočit a doskočit na zem. Neměla jsem tušení, že impuls, který mi dá ve stejný okamžik partner může celý pohyb rozhodit tak, že má člověk subjektivní pocit, že spadne na hlavu. Dynamické stereotypy vypracované v gymnastice jsem musela poněkud rozbourat. Radek Věrčák, který už měl přede mnou jinou partnerku, mi pomohl dostat se poměrně rychle do dobré tréninkové pohody a jak říká náš trenér František Večeřa nebylo to nejhorší ani na první soutěži ve Zlíně (5. místo). Důležité pro mne je to, že mě to opravdu baví.

Ještě důležitější je fakt, že to zvládáš při studiu na FTVS a že Tě to vnitřně uspokojuje. Pokud by ses měla ohlédnout za celými těmi roky prožitými s gymnastikou co si myslíš, že Ti dala a nebo naopak vzala?

Zmínila bych se jen o tom nejdůležitějším. Donutila mne na sobě pracovat a objevovat tak v sobě vlastnosti, o kterých bych toho věděla jen málo. Umožnila mi také poznávat lidi kolem sebe v situacích, které mimo sféru vrcholového sportu asi neexistují. Myslím tím jak kamarádky z internátního střediska v Děčíně nebo soupeřky, tak trenéry, se kterými jsem to všechno prožívala. I když to byl někdy tunel. Gymnastika je sportem mnoha opakování, s neustálým překonáváním strachových zábran, trénováním v únavě i ve stresu, což všechno je nápor na psychiku. Vzpomínám si ale na celkově přívětivou a pozitivní atmosféru i při tom nejtvrdším tréninku, kdy bylo dovoleno si ulevit třeba i ostřejším slovem. Vždy jsem cítila, že je to potřeba a že to vede k cíli. Hlubší smysl toho všeho si člověk uvědomuje až s odstupem času a bud' pochopil nebo jednou časem pochopí. Já mám pocit, že jsem neztratila nic:, ale určitě tím vším něco získala.

Abychom závěr našeho rozhovoru trochu odlehčili od hlubokomyslných úvah, připomeneme Ti co jsi mi kdysi odpověděla na můj celkem nevinný pokyn. Po náročném tréninku a vyčerpávajícím posilování jsem celé skupině řekl: "Neseďte děvčata laskavě na tom koberci a ukliďte to nářadí." Až za chvíli zněla odpověď; "teď nám dovolte Vás ještě chvilku nenávidět". Ani dnes k tomu nechci nic dodat. Jenom, že Ti děkuji za rozhovor a přeji mnoho dalších sportovních úspěchů.