Sobota 19.7.
Všechno to začalo v sobotu na posledním nácviku v Praze v Řepích, kde měli všichni účastníci sraz už v 10 h dopoledne (takže takový celorepublikový slet sokolíků a asociáků).
Mě na Smíchově vyzvedli Macháčkovi autem, abych se neodrovnala už cestou tam. Při jízdě do Řep Petr pořád nervózně žhavil mobil, protože se pokoušel spočítat, jakou rychlostí bysme asi z tý výšky v letadle dopadly na zem (nikdy totiž ještě neseděl v okřídleným kusu železa, a tak cestovní horečka a nervozita byly na místě). Ať mu vyšlo cokoli, výsledek si všichni můžeme domyslet! Když jsme tam dorazili, motali se všude už lidi z celý republiky.
Kufry a jiný saky vaky označený nálepkama s logem gymnaestrády, co se hned zase odlepily, se naházely do šaten ZŠ Laudova. Od 11 h nás krmili instrukcemi a jinými informacemi, který stejně nikdo neposlouchal. Každý se snažil urvat aspoň kousek z toho mála stínu, který se tam vyskytoval, protože bylo fakt vedro jako v ……!!! Ve 12 h začínala generálka 15-ti minutových pódiových bloků na hřišti za školou – bylo se na co dívat. Po krátkém vystoupení se mohli cvičenci uklidit zas do chládku. Ovšem chudákům cvičencům hromadné skladby s názvem Go Go Tango nastaly těžké chvíle! Nahnali nás od dvou do půl šestý na kamínkovaté hřiště, kam pražilo slunce a kde nebylo možné najít ani kousek stínu :-((( !!! Museli jsme nacvičovat (ne abychom se přiblížili absolutní dokonalosti, ale aby to nebyla zas až tak velká ostuda :-))) , protože někteří si ani po několikadenních nácvicích v Doubí nebyli schopni zapamatovat, jak a kde rozhazovat rukama a nohama!
Celý zpocený a zplavený jsme večer toužili jen po sprše. Jenže v celý škole bylo jen pár sprch, což pro 500 lidí pochopitelně nestačilo. A tak to tam lítalo chlapi i ženský dohromady, stud šel stranou (teda jak u koho, že jo Petře :-)))). Petr se totiž hodně dlouho rozmýšlel, máli se před většinou staršími ženami zcela obnažit (zřejmě se bál odpovědnosti za možné následky – doživotní šok spoucvičenek atd., nebo tomu bylo naopak a bál se o sebe – pak by ovšem stačilo jen zavřít oči), ale zvítězil pocit čistoty, sucha a bezpečí, který ho čekal jako odměna. Já, Jana a Lenka jsme to s mytím vymyslely jinak – zavřely jsme se na toalety v Mc-Donaldu a tam provedly aspoň hrubou očistu.
Po sedmé hodině večer jsme nasedali do autobusů, který nás odvážely na ruzyňské letiště. Letělo se celkem ve třech připravených letadlech. Každý mohl mít s sebou jen zavazadlo do 20 kg (což byl pro některé docela problém – např. Petrův kufr měl 19,8 kg a to ještě jen proto, že 4 plechovky piva, který táhl, strčil do kufru Jany Machový z Kunratic, jejíž zavazadlo mělo i tak nadváhu – celkem vážilo něco přes 23 kg) a příruční tašku do letadla o rozměrech 20 x 30 x 50 cm. Odbavování trvalo dlouho. Když jsme procházeli poslední kontrolou, kde nám prohlíželi příruční věci skrz na skrz, objevili u jednoho cestujícího asi 3 flašky jakéhosi tvrdšího alkoholu. Nepomohlo přemlouvání a ujišťování, že jde o domácí slivovici, bylo to oficiálně prohlášeno za tekutinu nejasného původu a složení, tudíž dotyčný cestující musel v Portugalsku sušit hubu :-((( a vyzvednout si svůj mok po návratu v Praze.
V letadle jsme seděli dost rozházeně, takže jsme aspoň měli záminku pro špacírování sem a tam (a někteří pro tlačení se na mladé pohledné letušky v úzké uličce). Někteří byli z letu trochu nervózní, protože letěli poprvé, tak jsme si neodpustili trochu připomínání leteckých katastrof. Před startem nás pochopitelně čekala bezpečnostní instruktáž, kde letuška předváděla, jak se obléká a nafukuje plovací vesta a nasazovala si kyslíkovou masku, přičemž vypadala, jak když se chystá na sado-maso hrátky (prohlásila Lenka). Odstartovali jsme ve 23 h v noci. Bylo jasno, a tak i z výšky 10 km jsme mohli pod sebou sledovat svítící města Evropy. Letušky byly velice milé a nosily nám jídlo a pití. Když jsem uviděla tu bednu s rohlíkama, zdály se mi na první pohled trochu jetý (tedy staršího data výroby). Mou domněnku jen potvrdilo to, že když nám je rozdávaly, byly nahřátý z mikrovlnky. Takový rohlíčky se zdají být ze začátku krásně měkký, ale sakra rychle stydnou a velmi kvalitně tuhnou (pak máte pocit, že jíte šutr – věřte mi, já to znám z domova)! Dostali jsme taky sluchátka a mohli poslouchat 6 různých kanálů. Na 1 a 2 běžel zvuk k televizi, na ostatních nějaká hudba a na 5 dávali vyprávění O pejskovi a kočičce. Takže všichni pochopitelně poslouchali pětku a dobře se u toho bavili. Pak nám v telce pustili americkou komedii Scooby Doo. Hodila jsem si to na 2 a holt jsem se smířila s tím, že je to anglicky (bohužel). Nepřipadalo mi to ani nijak divný, protože letadlem přece nelítají jenom Češi! Asi za hodinu tam kdosi prohlásil, že na jedničce to jde v češtině!
Let trval cca 3,5 hodiny a hned po přistání v Lisabonu nám nejdřív dali vyplnit jakýsi dotazník (v půl druhý ráno tamního času (v ČR bylo o hodinu víc) nás takhle prudili !!!!). Dalo nám docela zabrat rozluštit ty anglický a portugalský poučky! Pak jsme dlouho vyhlíželi zavazadla. Chudák Jana Machová zjistila, že to jedno Petrovo pivo prasklo a vylilo se jí do všeho, co v kufru měla. V tu chvíli se jí chtělo vraždit (Petra). Když Petr slíbil, že jí všechno vypere, upustila od toho. Přistavěné autobusy nás odvezli do škol, kde jsme byli
ubytovaný. Rozdělili nás do tříd (říkalo se jim pokoje – ehm, fakt luxus :-))) a každý pokoj měl svého pokojového vedoucího (u nás to byla Jitka Smržová starší) a ten měl na starosti chodit na schůze (skoro jako třídní schůzky :-) a dokonce i uklízet papírky a odpadky ve svém pokoji, takže jsme si furt z Jitky dělali srandu (např. když jsme jí večer potkali na chodbě, museli jsme si rejpnout, jak jde noční šichta). Na podlaze byly dlaždice, ale všichni měli s sebou karifotrině (karimatky) nebo nafukovací matrace (ne panny!). Než jsme se uložili ke spaní, byly asi 4 h ráno. Sotva se zhaslo, přijela další várka Čehůnů z druhýho letadla a byl tam takovej kravál, že by v něm neusnul ani hluchej!
Neděle 20.7.
Probudila jsem se asi v půl devátý, což znamenalo okamžitě vstát a mazat na snídani, neboť ta se podávala od 7 do 9 h. Celá česká výprava byla ubytována ve 2 školách, vzdálených od sebe 2 zastávky vlakem (jedna z věcí, co nás děsně srala!). Ta naše se skládala ze 4 menších budov A, B, C a D. Do A se chodilo večer na internet, v B a C se spalo a v D byla tělocvična, sprchy a jídelna, kam se chodilo na snídaně. Hned u vchodu nás zdravil takovej veselej chlápek a naučil nás první dva portugalské výrazy – Bon Dia a Obligada (dobrý den a děkuji). „Švédský (portugalský) stůl“ obsahoval postupně: pitíčka v krabičce s brčkem (mlíko, kakao, různé příchutě džusů - všechno studený, takže jsem celý týden neviděla čaj!), dále tři různé příchutě syntetických jogurtů, slané housky, sladké housky (každá zvlášť ve speciálním obalu), 2 druhy syntetické marmelády, možná někdy i máslo či sýr (to jediný bylo jakž takž poživatelný) a banány či jablka. Podél stolu stály portugalské dobrovolnice a pečlivě hlídaly, aby si každý vzal jen 1 pitíčko, 1 slanou a 1 sladkou housku, 1 marmeládu a 1 máslo či 2 marmelády (pakliže máslo došlo, což bylo dost často) a 1 kus ovoce (a samozřejmě 1 plastovou lžičku a 1 plastový nožík)! S tácem jsme se usadili u stolečku a začali míchat ty barvou bílé jogurty a čekali, že ze spodu vymícháme to ovoce, jehož příchuť měl ten jogurt mít. Omyl – jogurt byl stále jen bílý. Když jsme ho ochutnali, rozpoznali jsme sice příchuť, ale ta se vůbec neblížila jakémukoli jogurtu v České republice! Zdlábli jsme housky s marmeládou a šli se připravovat na celodenní putování Lisabonem.
Každý obdržel účastnickou průkazku, která ho opravňovala např. k jízdě zdarma v MHD, vstupu na obědy a do hal atd., a taky mapu města, v níž vyznat se nebylo až tak easy (jak ukázaly pozdější zkušenosti). Protože jsme bydleli na předměstí, do centra to bylo pěkně daleko, a tak jsme šupali na vlak na zastávku Rio de Mouro. Jelikož večer se měl konat zahajovací ceremoniál gymnaestrády, navlíkli jsme na sebe oficiální vycházkový obleček české výpravy v letní béžové barvě. První cestování proběhlo celkem bez problémů a asi po hodině jsme se ocitli na stanici Oriente, kde se nacházely právě všechny haly a jídelna. Všude okolo se to hemžilo samými účastníky ve svých oficiálních oblečcích – ovšem v národních barvách (fakt nevím, od kdy máme béžovou vlajku ???), tak nebyl problém rozeznat jejich národnost (ne že bych tak dobře znala barvy vlajek zemí celýho světa, ale nechyběl tam název státu, který byl nedílnou součástí oblečení ( u Čechů to byla bohužel dost dílná součást, neboť samolepka Czech Republic zrovna dokonale nepřilnula k naší vestičce a brzo se odchlipovala !!!).
Přijelo celkem 25 000 lidí ze 40 zemí světa (to je jeden z odhadů, slyšela jsem i odhad 27000 z 52 zemí světa, ale nebuďme puntičkáři) a všichni se jako na potvoru rozhodli, že si dojdou na oběd ve stejnou dobu! V jídelně nebylo k hnutí. V propozicích jsme měli napsáno, že si můžeme vybrat ze dvou jídel – takže buď rýže s masem, nebo těstoviny. To jsme ovšem netušili, že to bude celý týden z těch stejných dvou jídel – takže opět rýže s masem nebo těstoviny!!! Dále tam byly stoly plné ovoce a zeleniny, které jsme si mohli nabrat, co hrdlo ráčí. Pití se natáčelo do kelímků (někdo i do flaštiček, a to nejen Češi!) – nevím přesně, jak se jmenovalo, ale chutnalo to stejně jako Cola, Fanta, Sprite a voda. Pak jsme si museli vystát šílenou frontu na igelitku s večeří (tzv. balíček), která měla dle propozic obsahovat 2 housky s něčim, 2 pitíčka, 2 kusy ovoce a 1 sladkou buchtičku. Ovšem to, co jsme obdrželi, mělo sotva poloviční obsah! Pak jsme zamířili k záchodkům. Z dálky už byla vidět dlouhatánská fronta na dámy. Jelikož na pánech bylo značně volněji, po krátkém rozvažování se odvážné české dívky rozhodly, že to se jim nebude tolerovat a zařadily jsme se za posledního chlapa! Toho využily i další ženy (jedny z prvních byly Němky), a tak pánové měli smůlu a museli si taky chvíli počkat. Občas některý zůstal koukat s otevřenou pusou. Docela jsme se u toho bavily, tak jsme si musely pořídit i pár fotek u pisoárů.
Hned vedle jídelny bylo 9 hal, ve kterých už probíhaly zkoušky na vystoupení, tak jsme se šli podívat. Narazili jsme na pár dobrých představení, ale bez programu, který nám mimochodem věnovali až v úterý (a na to nemoh Petr kameraman přece čekat, tak s Lenkou vysolili 5 Euro a koupili si ho už v neděli), se tam nedalo pořádně zorientovat.
Večer jsme vyrazili na velký stadion, kde se konal zahajovací ceremoniál. Začátek byl ohlášen na sedmou hodinu, tak se tam postupně v tu dobu shromáždil pětadvacetitisícový dav. Už cestou tam bylo tak husto, že když se nám podařilo vecpat se z vlaku na nástupiště, tak rychlost dalšího postupu byla tak řka nulová ( horší než když jedete ráno do práce v přecpaným metru!).
Před stadionem se pomalu řadily jednotlivé státy podle abecedy (bohužel podle francouzské, takže místo Czech Republic jsme se jmenovali République Tch
èque a šli jsme skoro poslední) a abychom nezmrzli, učili tam všechny jakousi krokovku. Čekání a řazení se protáhlo minimálně na 2 hodiny a další hodinu jsme si ještě házeli s lítacím talířem, protože ta kosa se prostě v těch kraťasech a krátkém tričku nedala vydržet! Ostatní národy měly dlouhé kalhoty a bundy (např. Švýcaři, Brazilci, Holanďani a další měli fakt výbavu do každýho počasí včetně batůžku s rozkládací židličkou!), jen u nás mají zřejmě „módní návrháři“ spojené Portu-galsko s tropickými vedry ve dne i v noci :-((( . Asi v 10 h večer, když už byla skoro tma, se všech 25000 lidí shromáždilo na ploše stadionu (chudák ten anglickej trávník, ten se z toho asi vzpamatovává dodnes), kde byla přivítána jedna země po druhé. Bylo to tam jak v masokombinátu. Pak nás všechny vyhnali na sedadla do hlediště, abychom mohli sledovat večerní program, který si připravila hostitelská země. Bylo to až moc dlouhý a na tu dálku nebylo vůbec vidět, co tam ty malí lidičky dělají, takže prostě celkem nuda. Ale úplně nejhorší byla ta zima, co se do nás nemilosrdně pustila už při nástupu. Byla čím dál větší. Možná i to byl důvod, proč během představení opustila stadion minimálně polovina diváků!!! My ( já, Petr, Lenka a Fischerky) jsme byli ovšem nezdolný a vydrželi jsme to až do konce, protože Petr prostě musel vidět ten ohňostroj.
Na závěr všem, co tam zbyli, pořadatelé mezi řečí sdělili, že poblíž stadionu jsou přistavěny barevné autobusy (modrý, červený a žlutý), které nás odvezou do míst, odkud se již snadno dostaneme do svých ubytoven. Když jsme nic nemohli najít, ptali jsme se místního policejní- ho příslušníka, ten však věděl akorát velký kulový, tak jsme šli jednoduše s davem. Došli jsme až autobusům žluté barvy (problém byl jen ten, že ty naše měly být červený!). Nastoupili jsme tedy do jednoho z nich spolu s Brazilcema a dalšíma. Vyklopil nás celkem v centru po-blíž stanice metra Rossio. Po jednom dni v Lisabonu jsme neměli pochopitelně všechny cesty domů vůbec zvládnutý, tak jsme prostě zalezli do metra a dojeli až na stanici, která byla nejblíž ulici, v níž se měla nacházet naše škola. Vedli nás Petr s Lenkou, protože měli s sebou mapu. Když už jsme tam skoro měli být, tak Petra trkla jedna drobná nesrovnalost – a sice že ta ulice, kam nás táhl, se jmenovala malinko jinak než ta, v níž jsme opravdu bydleli :-((( !!! Těch nesrovnalostí tam bylo daleko víc, ale nikdo z nás si je neuvědomoval. Např. šlo o to, že ač nás ubytovali na předměstí, ulice toho podobného názvu se nacházela v centru města (a uprostřed mapy!) a ta naše část města se na tu mapu už ani nevešla (prostě tam vůbec nebyla)!! Běželi jsme tedy hned zpátky do metra, abychom se někoho zeptali (správnou adresu jsme měli naštěstí napsanou na účastnických kartách). S hrůzou jsme se dověděli, že metro jezdí jen do půl jedný (což už skoro bylo) a to nás čekal ještě přestup na vlak. Pomalu jsme se připravovali na to, že konečně okusíme život homelessáků a natáhnem se tam někde na lavičku. Naštěstí jsme se nějakým záhadným a poměrně zdlouhavým způsobem dopravili na nádraží, kde nám zanedlouho přijel i vlak. Celý vysmátý a unavený jsme se ve dvě ráno došourali do školy. Ještě za hodinu dorazila další skupina Čechů, který evidentně hledali cestu domů ještě hůř než my, což nám pochopitelně značně zvedlo náladu.
Pondělí 21.7.
Vstávalo se nám velmi těžko, neboť už druhá probdělá noc po sobě nás připravila o značnou část sil. Tentokrát jsme si kromě oficiálních oblečků sbalili i dresy a náčiní, neboť nás čekala poslední zkouška před vystoupením, a to už přímo na stadionu. Jelikož vlak byl celkem obsazený, někteří chytřejší z našich mužů si rozložili svoje stoličky a usadili se na ně. Na stadionu jsme byli dvě hodiny předem. Byl tam docela zmatek, tak se dle pokynů většina cvičenců a cvičenek převlíkala na vedlejším stadionu, určeného pro přípravu nástupů. Moc keřů tam nebylo, takže jsme se neměli kam schovat a některé ženy vystavovali svá poprsí ( možná i schválně, kdo ví :-))) jentak na obdiv okolí. Bylo příšerný vedro a my se museli škvařit v různých útvarech, které dalo celkem velkou práci sestavit (zvlášť u praporečnic, tedy i u mě). Skladbu jsme pro velký úspěch projeli dvakrát. Před námi vystupovali Němci, a to stadion hýřil všema barvama a uprostřed poskakovalo domino, jehož roli jsme ani po delším sledování skladby nepochopili, protože se pohlo jen sporadicky. Mezi skladbami podobného rázu (jako ta německá) měla ta naše česká docela velký úspěch!
Pak se naše skupinka přepravila na Oriente, protože žaludek už od rána dával najevo svojí nespokojenost s tamní stravou. Před vchodem do jídelny se ovšem tlačil ohromný dav stejně vyhládlých chudáků, kterým nezbylo nic jinýho, než čekat a cpát se přes pár statnějších organizátorů, kteří hladovce vpouštěli do jídelny jen po částech (zřejmě se poučili z předchozího dne). Po jídle jsme hned já, Jana, Lenka a Petr naklusali do hal na vystoupení a Dana s Martinou vyrazily do města za památkama (nic pro mě!). Prohlídli jsme i stánky, kde nás nejvíc přitahoval stánek s dresy na gymnastiku od firmy Milano. Odrazovala nás jen jejich cena – většinou 42 Euro za jeden! Měli tam i tzv. airtrack (nafukovací podlaha), kde stále výskaly a skákaly nejen děti. Český stánek jsme neobjevili (prej je to drahý), ale Slováci, kteří se dopravovali do Lisabonu 3 dny v autobusu (jelo jich teda něco málo přes 50) a ne letadlem jako my, ho tam měli! Na jednom stánku prodávali gymnaestrádní trička. Zvlášť nás zaujalo jedno – s nápisem I am lost in a pod ním byla mapa Lisabonu a barevně vyznačené trasy metra!!! To fakt sedělo, hlavně po včerejším bloudění! Večer jsme se ještě s Alenou Dvořákovou a Petrem Jirků z Vyšehradu vypravili do Oceanária, kam jsme se všichni dostali jako studenti (tedy se slevou). Pak jsme si dali sraz s Fischerkama na zastávce metra Sao Sebastian, což mělo být zajímavé místo. Poslali jsme SMS i Grygounovi, kam a kdy se má dostavit, jenže přenos nefungoval tak, jak bysme si přáli a vznikly menší komplikace, který měly za následek to, že jsme se tam s Petrem nějak minuli, ale on tam údajně celou dobu (hodinu a půl) čekal :-(((!!!!
Pak nám chodily esemesky typu … seru na vás…! Jenže - nemohli jsme čekat věčně, že jo! Dokonce jsem mu chtěla schovat tu housku s masem, co jsme měli v balíčku k večeři (už teda nakousnutou – byla tak hnusná, že jenom jednou nakousnutou), ale když dlouho nešel, nažral se koš ! Procházka nočním Lisabonem byla moc krásná až do chvíle, kdy se části naší vý-pravy začalo chtít na záchod. Oběhly jsme (já, Lenka a Dana s Martinou) okolní parky, kde na každý lavičce dřímal bezďák (chudák, co nemá kam jít), ale žádný vhodný místo jsme nenašly. Nezbylo nic jinýho, než vlézt do celkem nóbl restaurace na vekym náměstí v centru a vecpat se na nevelký záchodek ( nikomu z nás se totiž nechtělo zůstat stát na chodbě a nechat se očumovat nedůvěřivými číšníky a připitými hosty).
Cesta domů nebyla už tak dramatická jako předchozí den. Kolem půlnoci jsme dorazili do školy a přidali jsme se k partě, co tam hrála na kytary a zpívala. Nakoukli jsme i do tělocvičny, kde pár vysokoškoláků trénovalo skoky na malé trampolíně. Za trenéra tam byl mistr re-publiky na velký trampolíně Petr Dufek. Hned jsme se s Martinou a Janou přidaly (půlnoční trénink – to bylo docela vzrůšo, protože naposled jsme něco takovýho provozovali v Tyršáku a potmě, kdy bylo ještě dovoleno nocovat v tělocvičně). Chvíli po nás dorazil i ztracený Petr G., z kterýho počáteční výrazná nasranost celkem brzo vyprchala. Před spaním jsme dali ještě studenou sprchu (teplá tam byla dost vzácná) a něco ze starších zásob jídla z dovozu (ČR) putovalo do našich vyhládlých žaludků (ať žije životospráva )! S jídlem to tam nebylo vůbec jednoduchý. Široko daleko od naší školy nebyl žádný krám (takže jsme nakupovali jen na Oriente) a kiosek, který měl být dle propozic otevřen non-stop 24 h se omezil na dobu 10 – 19 h, což byla přesně doba, kdy ve škole nebyla ani noha!!!
Úterý 22.7.
První část tohoto dne proběhla stejně jako včerejšek. Rozdíl byl pouze v tom, že jsme vystupovali naostro (ale ne bez spoďárů, nebojte) a že jsme se měli kde převlíkat. Po obědě jsme chvíli sledovali představení a pak jsme se roztrhali, pač každý chtěl stihnout něco jinýho. Petr s Lenkou zůstali v halách, Jana jela na okružní jízdu vyhlídkovym autobuskem po staré části Lisabonu za 10 Euro a já s Fischerkama jsem se vypravila do města na jeden hrádek. Cesta k němu vedla známou starodávnou tramvají číslo 28, která se otřásala ve strmých kroucených uličkách jako horská dráha, ani nezastavuje dalším cestujícím, když jí už ti, co veze, vypadávají okýnkem! Nějak jsme špatně odhadly její trasu a od místa určení jsme se ještě vzdálily. Musely jsme vystoupat do prudkýho kopce po schodech. Než jsme se tam dosápaly, bylo osm večer a když jsme se domáhaly vstupu na hradby, byl nám zamítnut s tím, že se zavírá! Byly jsme celkem naštvaný, zvlášť Martina. Potkaly jsme tam spoustu dalších Čechů (např. paní Syrovou, Vlastíka atd.), kteří ovšem na hradbách byli. Sežvejkaly jsme tam aspoň tu těžko stravitelnou večeři a vydaly se domů. Nebylo ještě až tak pozdě, tak jsme daly zas trénink na trampolíně a pak jsme se přifařily k nějakým muzikantům. Spát se šlo zas ve tři.
Středa 23.7.
Středa byl jeden ze dvou dnů celého pobytu, kdy jsme neměli žádný povinný program. Mnozí ho využili k načerpání nových sil tím, že ho celý prospali. Ne že by to naše vršovická skupinka taky nepotřebovala, ale museli jsme využít každou minutu i za cenu našeho totálního vyčerpání. Petr s Lenkou ho strávili opět natáčením a sledováním vystoupení, já, Jana a Fischerky jsme se rozhodly pro pláž. Bylo to dost daleko, takže než jsme se vlakem dostaly na zastávku Estoril, která nám byla pro tento účel doporučena,bylo skoro poledne. Žhnoucí slunce nebylo přes chladný vítr moc cítit, tak jsme s aplikací opalovacích krémů nepospíchaly (chyba!). Napřed jsme si udělaly pár fotek (Češi u moře) a pak jsme se odvážily do vody. Bylo zapotřebí opravdu velké odvahy, protože byla ledová jako prase, takže po dvou tempech jsme upalovaly zase na břeh! Natáhly jsme se na ručníky a odpočívaly. Bylo nám opravdu hej, o čemž svědčilo i to, že jsme se nevracely na oběd na Oriente a radši držely hladovku ( stejně nebylo o co stát – dáš si rejži s masem nebo tortelliny???). Památek chtivý Fischerky to zabalily asi ve 4 h odpoledne a vydaly se do Belému (několik zastávek zpět). My s Janou jsme to pojaly víc rekreačně a zůstaly tam dýl. Sraz jsme si daly v 6. Když jsme se před odchodem převlíkaly na záchodkách, zjišťovaly jsme škody, co na nás napáchalo sluníčko – já si připekla tu a tam něco, Jana tu a tam skoro všechno a nejkurióznější byla mašlička z plavek, co se jí vypálila na zádech! Byla fakt rozkošná!!! Jelikož jsme se dnes vzdaly oběda, chtěly jsme se ještě někde najíst. Zamířily jsme do starýho dobrýho strejdy MacDonalda. Tím jsme nemohly nic zkazit! A jak se ukázalo, nemohly jsme si vybrat líp! Za pultíkem obsluhovali samí černo-ši. Dlouho jsme se s Janou dohadovaly, co si dáme. Nakonec to byly 2 dvojitý cheeseburgery a jedny velký hranolky. Roztomilý obsluhující nám k tomu přidal zdarma velkou Colu (ok, nice, nice pravil), což jsme s radostí přivítaly. Posadily jsme se ke stolku a pustily se po dlouhý době do pořádnýho jídla. Celou dobu na nás pokukoval a usmíval se. Zanedlouho nám pod nosem přistál tác, na němž byla další velká Cola, sendvič McChicken, další velký hranolky a dvě obrovský zmrzliny s karamelem!!! Ač jsme si nic takovýho neobjednaly, bylo nám to na-servírováno až pod nos se slovy ok, itś a present, ok, nice, nice… od toho samého roztomilého chlapíka. My jenom vyvalily bulvy a nezmohly se ani na slovo. To na nás byla ta místní strava nestrava tak moc vidět??? Přemýšlely jsme, čím mu to oplatit. Mýt tam podlahy se nám fakt nechtělo, tak jsme mu věnovaly jedno z našich českých gymnaestrádních triček. Moc se mu líbilo, ale nepustil nás, dokud jsme mu nenapslaly na ubrousek e-mail a phone! Jelikož tu hromadu jídla nebyl náš zcvrklý žaludek schopen pojmout, vzaly jsme to Martině a Daně, který na nás už na sjednaném místě čekaly. Pořádnej kus žvance jim taky přišel vhod. Obešly jsme pár památek a šly na vlak. Zpáteční cesta vedla přes docela pěkný park, kde se snad na každém metru v poloze ležmo vášnivě objímaly milenecké páry! Připadaly jsme si jako v Praze na Petříně ovšem s tím rozdílem, že tady to byly nejčastěji milenci rozdílné barvy pleti. Vyjímkou tam nebyli ani šmíráci schovaný v ne zrovna moc hustým křoví! Když jsme došly skoro na nádraží, Martina se ještě vracela vyfotit si frontu na maso (to bylo něco na jedný z těch památek a ne banda hladovců u řezníka).
Na naší domovskou zastávku Rio de Mouro jsme dorazily celkem v rozumnym čase, tak jsme zamířily do nedaleké hospůdky, abychom ochutnaly portugalské pivo. Já si dala pochopitelně Colu (trapák jako vždy). Problém docela byl vysvětlit panu hospodskému, jakou barvu a jakou velikost piva kdo chtěl, pač tento pán kromě portugalštiny neovládal ani slovo z jiného jazyka! Aspoň jsme se díky tomu naučily další dvě nová slova branko a preta (světlé a tmavé). Pochopitelně jsme tam nebyly jediný, jiná skupina Čechů tam už nalepila na zeď gymnaestrádní nálepku! Do školy jsme dorazily ještě před půlnocí. Zbytek večera (nebo spíš noci) jsme strávily v tělocvičně s ostatními spolubydlícími Čechy, kde se pořádala zábava s muzikou a tancem. Veselili jsme se opět do tří do rána.
Čtvrtek 23.7.
Toho dne jsme neseděli u snídaně jako vždy, ale odnesli jsme si balíček, protože nás čekalo druhé a poslední předvedení naší hromadné skladby Go Go Tango, a to již dopoledne. Vystoupení nebylo tak povedené jako to první, ale i přesto bezprostředně po něm panovala mezi cvičenci i autory skvělá nálada. Autoři děkovali cvičencům za jejich trpělivost a snahu, cvičenci zas tleskali autorům za všechno možný. Následovalo hromadné focení. Nacpat asi 400 lidí na jeden snímek nebylo vůbec jednoduchý! My stáli až úplně vzadu a balancovali na židličkách, aby tam z nás byl vidět aspoň kousek! Potom jsme se zas odebrali na oběd a zbytek dne jsme strávili sledováním vystroupení v halách. Pomalu ale jistě začínalo vyměňování národního oblečení (tzv. changing). Měly jsme s Janou celkem úspěšnej den, neboť se nám podařilo vyměnit švýcarské tílko, což bylo téměř nemožné (i ty starší baby si v něm asi připadaly děsně sexy a nechtěly se ho vzdát!). Neulovily jsme bohužel finský kloubouček. Já vyměnila české oblečení za mexickou vestu a finský triko.
Večer jsme strávili částečně v tělocvičně u kytary a částečně venku. Spaní přišlo na řadu až půl čvrtý ráno (čím dál tím líp!). Samozřejmě jsme nezapomněli ještě nakrmit žaludek poslednímy zbytky jídla z domova!
Pátek 24.7.
Druhý volný den. Petr s Lenkou jeli dopoledne na výlet do nedaleké Sintry (ó, konečně změna) a my naopak jely sledovat vystoupení. Ve 12 h měli vystupovat Japonci (jedno z nejlepších a nejnavštěvovanějších představení), tak jsme tam musely být víc než hodinu předem, abychom měly vůbec šanci něco vidět, protože zájem byl opravdu obrovský. Přes hodinu jsme tam stály jak sardinky! Ale stálo to za to. Následovalo několik dalších neméně zajímavých vystoupení. Nejvíc se nám líbilo číslo Britů GBR 11, bylo to fakt show!
Byl to už předposlední den, a tak se rozjela druhá vlna vyměňování oblečení. Tentokrát jsme s Janou měly štěstí a hned na začátku jsme changly finské kloboučky! Musely jsme si je ovšem strčit do batohu, protože jinak za náma běhali cizinci a chtěli je hned měnit. Jak si lidi oblíkali svoje úlovky, nebylo už možný poznat, kdo je kdo, jestli je to Brazilec v italský bundě nebo Ital s brazilskejma kalhotama apod.… (leda podle účastnický průkazky, ty se na-štěstí vyměňovat nesměly)!
Když všechny vystoupení skončily, šla jsem si zaskákat na airtrack. Bylo tam spousta malejch harantů, takže jsem si to moc neužila. Celkem dost to házelo, tak jsem se rozhodla, že zkusim něco “vražednýho”. A ach ta smůla, zrovna šel okolo ten trampolínista, pan mistr re-publiky, se svými kamarády a bohužel mě viděl, tak že se podívá :-((( ! Já nevěděla, kam se schovat, kam zalízt, ale pak jsem si řekla, že to mě přece nerozhází, tak jsem nastoupila a pokusila se o přemet a salto s dvojným obratem…. Byl to první pokus v životě, tak to dopadlo, jak už první pokusy dopadají. Z dvojnýho obratu byl jen jeden, podkopnutej a rovnou na záda a následovala děsná šlupka do hlavy! Nikdy bych nevěřila, že se dá o nafukovací podlahu takhle praštit! Takže jsem si odnesla pěknou ostudu a jako bonus otřes mozku! Naštěstí tu podlahu chvíli na to vyfoukli, takže jsem neměla už šanci si ublížit víc.
Večer jsme s holkama zašly do sámošky koupit něco domů. Všichni kupovali hlavně vína apod. Den byl završen opět návštěvou malé hospody poblíž naší školy. Bylo tam celkem plno, Čechům tam pivo evidentně moc chutnalo. Já jediná chlastala Colu. Za vytrýnou se tam tlemil takovej zvláštní dort či co to bylo, tak jsem si nechala trochu nandat. Porce stála 1 Euro a byla opravdu veliká (a brzo jsem poznala proč). Po první lžičce tý divný přeslazený pěnový hmoty vymáchaný v tekutym karamelu jsem měla opravdu dost! Nechala jsem to kolovat a nikde to nemělo valný úspěch, až u Dany Fischerový, ta to zvládla skoro celý (musela jsem jí sice trochu povzbuzovat, aby to jedno Euro nepřišlo nazmar)!
A teď něco k odjezdu, nebo spíš odletu. Původní plán byl, že všechny 3 letadla odletí do ČR v noci ze soboty na neděli, což nás mělo připravit o účast na závěrečném ceremoniálu v sobotu večer, na který jsme se docela těšili. Jenže nastaly drobný komplikace (letadlo se porouchalo či co) a dopadlo to tak, že první letadlo mělo odletět už v noci z pátku na sobotu. Se-děli tam většinou Ostraváci a několik dobrovolníků, co se zřejmě těšili domů, což byla pro nás Pražáky (i pro organizátory) docela klika, protože sedět v něm já, tak všem někomu zakroutím krkem! Druhý letadlo mělo letět o den později, tedy v něděli brzo ráno a to třetí až v neděli odpoledne. Naštěstí na Pražáky připadlo to třetí, takže jsme mohli oslavit konec gymnaestrády spolu s ostatními národy a vyměnit, co se ještě dalo. Byli jsme z toho fakt happy!
Když jsme došli z hospody do školy, stály tam už autobusy a nakládaly se věci lidí z prvního letadla. Všichni postávali kolem, loučili se a tak. Sotva odfrčeli, Chomutováci začali hrát na kytaru a zpívat (ostatně jako každý večer), tak jsme k nim přidali. Měl se pořádat pořádnej mejdan pro všechny dohromady (na rozloučenou), jenže z něj nějak sešlo. Smůla. Když jsem se na chvíli stavila v našem pokoji (třídě) a vyvěsila na šňůru všechny svoje úlovky (vyměněný trička), přišla ke mně jedna spolubydlící a nabídla mi 10 Euro za to, že se budu snažit vy- měnit jedno její tričko za švýcarské tílko, což byl nelehký úkol. Měla jsem sice věty Do you want to change your T-shirt? plný zuby, ale nakonec jsem si ho od ní vzala a těch 10 Euro samozřejmě odmítla (ale byla by to slušná živnost ne?!). Dostala jsem od ní ještě další triko, abych si mohla ještě něco vyměnit, pač už mi kromě kraťasů nic nezbylo. Spát jsme šli asi tak ve čtyři ráno.
Sobota 25.7.
V sobotu se na stolech s obvyklým jídlem na snídani objevil navíc sýr a dlouho vytoužené máslo! I to stačilo, abychom se po ránu trochu probrali. Já, Lenka, Petr a Fischerky jsme měli už dopředu koupený lístky za 18 Euro na gala večer (sice to bylo od 11 h dopoledne, ale pros-tě gala večer), který se pořádal samozřejmě na Oriente, a jeho program se kládal z nejlepších vystoupení všeho druhu. Dorazili jsme chvíli před začátkem a docela se divili, že hala není zdaleka obsazená, protože 2 předchozí gala večery byly úplně a brzo vyprodané. První třetitna programu nebyla zrovna podle mýho gusta – samý tanečky a pobíhání sem tam, takže docela nuda, ale pak tam naštěstí byly k vidění i zajímavé akrobatické výkony. Po skončení jsme si došli na oběd, kde nás dostihla Jana. Jelikož bylo horko (jako každý den), v plánu bylo moře. Tak jsme se já, Jana, Petr, Lenka a ještě Franta vydali vlakem na pláž. Fischerky si totiž neodpustily opět malý výlet do města, mimo jiné i proto, aby koupily nějaké upomínkové předměty jako např. dlaždičku s vyobrazenou tramvají, čehož jsem zneužila a pověřila je, aby mi taky nějakou vybraly. Pak dorazily za náma k moři. Moc času jsme na vyvalování na sluníčku ne- měli, protože od 7 h začínal závěrečný ceremoniál. Voda byla pořád dost ledová, i když přece jen se zdála lepší než v tu středu. I ne zrovna dvakrát otužilý Petr do ní vlezl (asi jen proto, že už nebyl hezkejch pár let u moře a zřejmě zas jen tak nebude a taky proto, že my bysme si samozřejmě neodpustili poznámky o srabáctví) a při tý příležitosti jsme mu museli pořídit několik fotek (asi aby mu to doma uvěřili) a dokonce i video. Lenka otužilka vydržela v tý ledovce fakt dlouho (to víte - stojčičky, pozorování rybyček…) a pak se z toho tak hodinu nemohla vzpamatovat, klepala se jak drahej pes u boudy. To já si dala radši 3 zmrzliny!
Ze zkušenosti se začátkem zahajovacího ceremoniálu jsme na ten závěrečný opravdu nespěchali. V 7 jsme se pomalu spakovali a vyjeli. Dorazili jsme akrorát – všichni už seděli na určených místech v hledišti, ale žádný program ještě nezačal. Všude pobíhali účastníci snažící se vyměnit ještě na poslední chvíli to, co jim z jejich národních oblečků zůstalo. Já pochopitelně taky. Měla jsem přece naložený ty trička od spolubydlících, tak jsem stíhala hlavně Švýcarky (a nedaly, potvory). Po krátkém vystoupení a oficiálním rozloučení začalo to pravý maso. Hrála hudba, tak se všichni vrhli z hlediště na travnatou plochu a tancovali a vyměňovali. My jsme objevili nahoře malé občerstvení, tak jsme se šli trochu občerstvit, protože bylo furt docela vedro. Dali jsme si tam sraz v 10 h, kdybychom se náhodou mezi těma všema lidma ztratili a nemohli se najít, což nebylo vůbec složitý! Na stadionu byl k dispozici na vyzkoušení jeden z 15-ti metrových pérovacích akrobatických pásů, na kterých cvičili někteří svá vy-stoupení (např. Dánové, Švédové ty dvojný salta s vrtutama apod.). To mi nemohlo uniknout! Nikdy bych si neodpustila, že jsme propásla takovou možnost. Ovšem po zkušenostech z airtracku jsem raději tolik neexperimentovala. Pak se mi podařilo ještě changnout poslední kus českého oblečení, co mi zbyl (kraťasy) za rakouskou kvalitu. Chudák Petr měl od začátku políčeno na brazilskou soupravu (totiž už z gymnaestrád v Berlíně z r. 95 a Goteborgu z r. 99 má doma ve skříni dva brazilké úlovky, tak nechtěl porušit tradici), jenže se mu bohužel tady v Lisabonu nepodařilo ukecat žádnýho Brazilce či spíš Brazilku a vnutit jim ty úžasný český modely. Uhnal snad jen ňáký Mexičany.
V 10 h jsme se všichni sešli u občerstvení a zamířili jsme k přistavěným autobusům (tentokrát už ke správným, ne jako první den), které nás odvezli opravdu hodně blízko k našemu bydlišti. Protože bylo ještě celkem dost málo hodin, skončili jsme zas v naší oblíbený hospůd-ce. Byla doslova narvaná, a kým jiným než Čechy. Neměli jsme se k odchodu tak dlouho, než nás pan majitel musel slušně požádat, abychom odešli (prostě nás vyhodil). U školy už zas stály autobusy, do nichž nasedali lidi, co měli odletět druhým letadlem. Dlouho jsme pak kecali ještě s každým, koho jsme potkali, než jsme se uhnízdili opět u Chomutováků, nejvytrvalejších muzikantů z celý naší školy. Hráli většinou přisprostlý písničky, který si sami upravili. Ten den jsem to fakt přetáhla, dostala jsem se do postele asi v půl šestý ráno!
Neděle 26.7.
Vstávali jsme asi v 8, takže jsem spala sotva 2,5 hodiny, což bylo na mě opravdu znát. Na-štěstí byl k snídani zas aspoň ten sejra! Velmi nás taky pobavila zpráva, že ti chudáci z druhýho letadla, co je odvezli ve 2 v noci, stále ještě trčej na letišti! Jejich let měl několik hodin zpoždění, zrovna jako u prvního letadla. To jsme ale netušili, co čeká nás!
Autobus nás měl ve 2 h odpoledne odvézt na letiště, takže jsme měli poměrně dost času si ještě někam vyrazit. Nejdřív jsme si zabalili kufry a pak hurá na nádraží. Petr s Lenkou si za-jeli do místní zoo, kde viděli úžasný vystoupení delfínů a lachtanů. Náš ženský spolek razil do nějakého zámku se zahradou, kam se vydali i další Čecháčkové. Fischerky a Jana hltaly pomalu každou zeď a každej kus nábytku, jenže mě se to všechno zdálo stejný, tak jsem se radši natáhla u východu a čekala na ně. V jednu jsme se vrátili, abychom natahali zavazadla k při-stavěným autobusům. Dámy z Mladé Boleslavi ovšem musely využít sponzorskou pozornost od Škodovky (4 Oktavky) až do polední chvíle, takže v autobusech bylo aspoň o něco volněji. Zamávali jsme panům vrátným, co nás tam celou dobu bedlivě hlídali a odfrčeli jsme.
Odbavení našeho (jednoho!) letadla trvalo zhruba stejně dlouho (ne-li dýl) jako odbavení všech tří letadel v Praze! Holt Portugalci mají na všechno dost času. Odlet byl naplánovaný na pátou odpoledne (přílet do Prahy ve 20:30), ovšem když ještě ve čtyři čekala půlka lidí na odbavení svých kufrů, bylo všem jasný, že to ani náhodou jejich tempem není možný. Prošli jsme pasovou kontrolou, dostali razítko Lisboa s obrázkem letadýlka a posadili se pro nedostatek židlí většinou na zem v takový prosklený hale, odkud to bylo k letadlům jen kousek. Když bylo už nad slunce jasnější, že v 5 h opravdu neodstartujem, začali jsme se pídit po tom, jaké budem mít asi zpoždění. Nikdo nám nebyl schopnej vůbec nic říct, snad jen to, že tu vlastně pro nás není žádný letadlo (prostě nebylo čím odletět) a že v půl sedmý budou další informace. Danin manžel, který v Praze zjišťoval stav situace, informoval Danu, že na Ruzyni prej stále počítají s naším příletem ve 20:30 h, takže pro nás žádný letadlo neposlali! To nás docela pobavilo, ale zároveň vzbudilo pochybnosti o tom, zda ještě někdy uvidíme svou drahou vlast :-). Všichni popadli mobily a psali rodičům, manželům a manželkám, že doba náv
ratu je ve hvězdách. Čekání bylo fakt dlouhý, tak se vytvořily různý diskusní skupiny (kecací kroužky) a nebo taky vyspávací skupiny (samozřejmě na zemi). Tomáš měl takovej malej nápad, jak zabít nudu, ale jak se ukázalo, nesetkal se s pochopením u letištních zaměstnanců. Šli jsme si házet lítacim talířem na prostor před záchodky! Trvalo to sotva 5 minut a byli jsme odtamtud vykázáni :-(((. Po nějaké době se do nás dal hlad. Vzali jsme si pasy a letenky (sloužily jako propustka), prošli u kontroly, která nám přes razítka Lisboa s letadýlkem vyrazila něco jako anulováno a propustila nás zpět mezi různé obchůdky a občerstvení s přemrštěnými letišními cenami. Po krátkém obcházení jsme se shodli na tom, že nejlíp nás nakrmí opět strejda McDonald. Tak jsem se šla vrátit ještě pro Fischerky a pro Janu. Potkala jsme je u jiné kontroly, přes kterou se snažily dostat, jenže Martina si zapomněla letenku, tak jí nechtěli pustit. Musela jsem se teda vrátit až do haly za pasovou kontrolou (dostala jsem do svýho krásnýho pasu další razítko s letadýlkem) a přinést jí. Když jsem procházela přes kontrolu, která dávala ty anulovací razítka, zašklebili se tam na mě a důrazně mě upozornili, že procházim naposled a že potřetí už mě nikam nepustěj! Zašli jsme teda uklidnit kručení žaludku do Mekáče a na pizzu a pak jsme prolezli něco jako sámošku, kde měli úžasný plyšový nesmysly (strávili jsme tam aspoň půl hodiny). Když jsme se vrátili do prosklené haly, kde čekal zbytek našeho letadla, všichni se cpali jakýmsi toustem a usrkovali plechovku s pitim. Jak jsme se dověděli, byla to pro nás večeře! Taky to mohli říct dřív, než jsme utratili poslední eura za hamburgery!!! A jak to vypadalo s naším odletem? Říkalo se, že letadlo teda je, ale nikdo neví kde!!! Což bylo koneckonců přece jen malé zlepšení ne? Z nudy jsme vymýšleli nejrůznější hry, až jsme došli k vadí, nevadí. Odvážnými hráči byli jen Petr G., Jana Hamplová, Jana Jirátová, Tomáš, Martin a já. Všichni ostatní kolemsedící dělali jen publikum. První úkol měla vykonat Jana H., když měla (samozřejmě před všema těma lidma) přeskákat chodbu jako žába a nahlas kvákat (autorem nebyl nikdo jiný než Petr)! Po krátkém rozmýšlení byl úkol splněn. Pak Jana vymyslela Martinovi, aby si půjčil od uklízečky smeták a projel s nim celou tu chodbu. Chudák, byl ochotnej do toho jít, ale tu babu prostě nepřemluvil! Smůla, musel dát fant. Jeho úkol byl pro mě, a sice vyzvat nějakého cestujícího k tanci. Tanec není zrovna moje silná stránka, tak jsem použila část naší hromadný skladby, kde se tančí tango (Cikánka neboli tango perverzo) a vyzvala jednoho spolucvičence. Všichni kolem se fakt bavili. Pak měl Petr v rozepnutý košili (přes kterou nic neviděl – to byl účel) přejít po rukou ve stojce kus chodby. Chvíli se vzmítal a třepal nožičkama směrem ke stropu, ale ušel sotva metr! Jana J. měla changnout (vyměnit) jednu housku od snídaně za cokoli jiného. Pojala to opravdu odvážně – procházela mezi čekajícími v hale s tou houskou nad hlavou a nahlas vyvolávala jak bába na trhu Kdooo chce vy-měnit housku, sladkou housku....!
My tam opodál se svíjeli smíchy a netrvalo dlouho, někdo jí to opravdu vyměnil, ale už nevim za co. Tomášův úkol byl políbit ruku třem starším spolu-cvičenkám, co seděly poblíž. Byly z toho pěkně vyplesklý! A poslední úkol pro Petra spočíval v tom, že měl jakýkoli paní vypucovat brejle, který měla zrovna na nose. Jak se tak rozhlížel, padl pohled zrovna na paní Syrovou! Vzala to sportovně a svěřila mu do rukou své okuláry (já bych to asi neudělala :-)). Hru jsme ukončili, když se v hale začal tvořit dav kolem kytary (posvátný to v té chvíli nástroj). Pomalu se to tam docela dobře rozjelo! Zpívalo se a poskakovalo do rytmu – konečně pořádnej mejdan na rozloučenou! Najednou se nikomu už ani nechtělo domů (mě se teda nechtělo celou tu dobu, pač mě nečekalo vůbec nic příjemnýho – zkrátka jen práce jako většinu těch lidí tam).
Až ve čtvrt na jedenáct nás nahnali k poslední kontrole letenek a příručních zavazadel, a tak jsme se s povzdechem ...a už je to tady...v rychlosti spakovali. Autobus nás odvezl k jakémusi letadlu společnosti Travel Service, které pro nás přiletělo údajně z Barcelony. Posádka snad kromě pilota nebyla česká (ač ovládala celkem lámanou češtinu), letušky měly černé kožené rukavice téměř až po lokty, což na nás nepůsobilo zrovna příjemně (vrahouni si většinou taky berou před činem černé kožené rukavice, aby nezanechali otisky!). Než nás všechny naložili a usadili, trvalo ještě minimálně hodinu, takže odstartovat se podařilo až něco po půl dvanáctý. Tentokrát jsme nedostali žádný sluchátka, protože zvuk šel z televize přímo a tudíž jsme ne-mohli poslouchat ani rádio (a my se tak těšili na Pejska a kočičku :-(((). K jídlu nám přinesli nějaký divný těstoviny zalitý podivnou omáčkou, kus pečiva a bílý jogurt s meruňkovou pří-chutí. To byl po týdnu první jogurt, který se dal jíst! Byl trochu nafouklý, tak při jeho otevření ho vždycky trochu vystříklo ven (třeba Daně na brejle :-)). Přestože jsme byli fakt hodně unavený, moc jsme se při letu nevyspali. Hlásili malé až střední turbulence, ale nic moc z toho nebylo (to už projížďka tramvají 28 byla větší vzrůšo!).
V Praze jsme přistáli asi ve čtvrt na čtyři středoevropského času. Sehnali jsme si vozejky na kufry a šli je vyhlížet. Dost dlouhou dobu se nic nedělo. Kufry nikde. Víc než po půl hodině se objevil první. Přijížděly na etapy a celkem v dezolátním stavu. Židličky, s nimiž se cvičilo, byly před odletem pevně svázaný lepenkou i provazem, ale na pásu přijížděly jedna po druhé. Před halou mě naložili rodiče a hurá domů. Do postele jsem se dostala přesně v 5 ráno, kdy už venku svítalo. Prospala jsem celý další den a i to bylo málo! Uvidíme, jak to dopadne za 4 roky v Rakousku…
Videosoubory (MOV - QuickTime):Chomutov při posledním nácviku 1. (2,8 MB)
Chomutov při posledním nácviku 2. (1 MB)
Dvojná salta z trampolín (2 MB)
I hrazdy si přivezli 1. (1,6 MB)
I hrazdy si přivezli 2. (1,9 MB)
Několik trampolín (2,9 MB)
Tolik salt - až oči přecházejí (3,6 MB)
Akrobacie na dvou pružných pásech (1,9 MB)
odeslat emailem
připravit pro tisk
