| VLASTA - číslo 38/98, 17. září 1998 |
 
"Soutěž EUROTEAM jsem viděla poprvé v roce 1993 v Lisabonu -
nadšení diváci, atmosféra, výkony - věděla jsem, že je to to pravé pro moje studenty,
vysokoškoláky a gymnasty, kteří museli s vrchlovou gymnastikou ve dvaceti skončit.
Tady dostali další životní šanci," říká Naďa Vlasáková, členka české a evropské gymnastické federace,
žena, která "zlatý" tým pražských studentů FTVS trénovala.

"Hlásila jsem se na fakultu tělesné výchovy a sportu a na přijímacích zkouškách jsem potkala paní Vlasákovou, která mě jako malou trénovala," říká dvaadvacetiletá Petra. "Řekla mi, že je třeba, abych se na školu dostala, protože vznikl EUROTEAM. Nevěděla jsem co to je... S gymnastikou jsem začínala ve čtyřech letech, v deseti jsem nastoupila do střediska vrcholového sportu v Brně. Domů jsem jezdila jednou za tři týdny, trénovali jsme i o prázdninách. Ve čtrnácti jsem kvůli zdravotním problémům musela skončit. Zklamalo mě to, protože jsem se od čtyř let připravovala na olympiádu... Nastoupila jsem na gymnázium, přestala jsem cvičit, přibrala jsem. A najednou ve dvaceti, jsem měla důvod znovu se vrátit. Zhubla jsem, trénovala. Z toho teď žiju. Žijeme tak všichni".

Dánsko, 23.května 1998, 12:45: Zní hudba. Po gymnastickém pásu se rozbíhají tři holky a tři kluci. Těsně za sebou vylétají do vzduchu, skáčou přemety. Diváci křičí. Znovu šest gymnastů. Vše trvá jen dvě minuty.

Jako nejslabší z nás

"Trénovali jsme na mistrovství Evropy EUROTEAM dva roky, dvakrát v týdnu," říká Petra. "Začínali jsme v devět večer, jindy nebyla volná tělocvična, a dvanáct lidí by se nesešlo. Hudbu bolivijských indiánů vybrala paní Vlasáková. Když nám ji pustila poprvé, odmítli jsme na ni cvičit. Vyděsili se hlavně kluci, protože neměla rytmus. Ale trenérka neustoupila. Zkusili jsme taneční kroky a chytli se. Další problém jsme měly my holky. V EUROTEAM se hodnotí, jak cvičí dvanáct lidí stejně, ale holky vždycky dají nohy výš než kluci, roznoží víc. Najednou jsme musely cvičit " hůř ", než umíme. Čtyři lidé z týmu, kteří byli na prvním mistrovství Evropy EUROTEAM v roce 1996, nás přesvědčovali - tým musí cvičit jako nejslabší v něm. Nemohli jsme to pochopit. Gymnasté jsou odmalička trénováni k individualitě. Čím víc se odlišují, tím jsou lepší. Ne tady. Teprve těsně před mistrovstvím, když jsme se zúčastnili soustředění s brněnským týmem, který byl lepší, protože cvičili jako jeden člověk, zlomilo se to i v nás."

15:17: Na obrovském čtverci tělocvičny cvičí dvanáct lidí. Dívky se zezadu přimkly k chlapcům, spolu dělají hvězdy. Diváci celé tři minuty vystoupení tleskají.

Pýcha trenérky

"Učím gymnastiku na Fakultě tělesné výchovy v Praze od roku 1983 a za celou dobu se tam nesešlo tolik dobrých gymnastů a krásných lidí. Na mistrovství Evropy v dánském Odense jelo všech osmnáct studentů, kteří trénovali. Šest náhradníků, aby nikdo nezůstal doma, "říká Naďa Vlasáková. "Všechno si platili sami, jídlo si vezli s sebou. Každý zvlášť, ale nakonec jedli dohromady. A starali se, opatrovali se navzájem. nechtěla jsem jet, protože mi před odjezdem zemřela maminka, aleudělala jsem to kvůli nim. V kvalifikacích dělali chyby. Když jsem jim řekla, že měli rozházené nástupy, do půlnoci si pak na chodbě školy, kde spali, pouštěli hudbu a trénovali. Před finálovým vystoupením si mě pak zavolali. Lekla jsem se co se stalo - ztratila se hudba, roztrhl se trikot. Chtěli mi jen říct, že cvičí jen pro mě... vyhráli. Dánové byli druzí a brněnské družstvo třetí. Byl to šok. Od dob Čáslavské a Bosákové se o české gymnastice vlastně nevědělo."

15:51: Skáčou z trampolíny přemety do vzduchu, utíkají, aby těsně za nimi mohl dopadnou další. Poslední disciplína, která trvá dvě minuty. Pak čekají na známku. objímají se líbají, brečí. Pro většinu z nich má získaná zlatá medaile cenu nejvyššího ocenění jejich gymnastické kariéry.